Obec Kopřivná
Obec Kopřivná

Nový hrad

 Miroslav Zapletal: Zakletá panna na Novém Hradě (pověst)

Dávno je již tomu, co sídlila na Novém Hradě krásná a mladinká Ofka, úplný sirotek. Rodiče jí zemřeli, když jí bylo sotva šestnáct let. Nikdo ji však nelitoval, neboť byla pyšná a zlého srdce. Trýznila služebnictvo a zpupně nakládala s poddanými.

Poněvadž byla velmi zámožná, nebylo divu, že se brzy ucházelo o její ruku přemnoho jinochů z urozených rodů; leč všechno jejich úsilí záskat ruku sličné panny bylo marné. Ofka jako by srdce neměla. Odbývla nápadníky s uštěpačným posměchem a zdálo se již, že chce zůstat svobodnou. Leč láska si nedá poroučet, zaklepala i na kamenné srdce novohradské panny.

Jednoho dne přijala do svých služeb panoše Petra, mládence nejen krásného, zároveň však i ušlechtilého a mužného. Sotva ho hrdá, vybíravá panna spatříla, zahořela k panošovi prudkou láskou. Od té chvíle byla jako vyměněná. Dávala své city k Petrovi všelijak najevo, dělala mu pomyšlení, ale panoš, jakoby neviděl, neslyšel. Svou službu konal poctivě, pečlivě a rytířsky, to však bylo vše. Nemohl ani jinak jednat, neboť jeho srdce již náleželo sličné Ofčině komorné. To byl také důvod proč vstoupil do služby na hradě. Majitelka hradu však prozatím nic netušila a dále vyznamenávala panoše svou přízní, chválila jej za vzornou a věrnou službu a dávala ho za vzor ostatním. Až jednou při rozmluvě ho vybídla, aby vyslovil jakékoliv přání. Domnívala se, že panoš pochopí, odloží svou nesmělost a vyzná ji konečně lásku. Tu se Petr odhodlal, přiznal se ke své dlouho tajené lásce a žádal hradní paní o svolení k sňatku s její komornou. Leč chyba! Ofčina hrdost byla uražena a její vášnivá láska se změnila v krutou nenávist. Ta tam byla její dočasná laskavost. Shovívavost se rázem změnila v ukrutnou pomstychtivost.

Téměř smyslu zbavená při pomyšlení, že navždy ztratí krásného ušlechtilého Petra, připadla na hroznou myšlenku, kterou taky provedla. Tajně podstrčila do Petrova pokoje své klenoty a pak nařídila hledat zloděje. Snadno pak křivě usvědčila Petra z krádeže a dala jej uvrhnout do vězení. Stále však doufala, že se zřekne komorné Bětušky a že takto získá jeho náklonnost. Po tři dny navštěvovala Petra ve vězení, aby se jej tázala na rozhodnutí. Marné však byly prosby, marné byly hrozby, marné bylo všechno její laskavé a mírné přemlouvání. Petr se nechtěl Bětušky zříci. Tu jí namíchala Ofka, zaslepena zhoubnou vášní, do jídla jedu a tak se Běty zbavila. Když to však Petrovi oznámila, jeho odpor vůči ní se naopak jen zvětšil; nadarmo mu hrozila mukami a katem, Petr byl neoblomný. A tu jednoho dne pološílená Ofka někde vytrousila klíče od hradního vězení. Hledali všude, ale nemohli klíče nalézt. Než se podařilo hradní čeládce s velikou námahou otevřít dveře hradního vězení. Petr hladem a útrapami zemřel.

Jeho smrt hradní paní dodala - zešílela úplně. Ve dne v  noci bloudila hradem a volala milovaného Petra. Jednoho rána ji našli na nádvoří s roztříštěnými údy...

Ale ani po smrti neměla pokoje, neboť ji pronásledovala kletba zabitých milenců. Proto prý bloudí hradem a čeká na své vysvobození. Dlouho však musí čekat, tak dlouho, až vyroste borovice na nejvyšší hradní zdi v mohutný kmen a z jejího dřeva se vyrobí kolébka. Jen chlapec, sedmý potomek z rodu panošova, který v ní bude kolébán, bude mít tu moc a sílu, aby ji vysvobodil. Až doroste, musí si uříznout rohatinu z ročního lískového výhonu a čekat s ní o půlnoci u hradní brány. Až se objeví panna, držící v rukou do červena rozpálený klíč, jinoch jej musí zachytit na připravenou rohatinu.

Plynula léta...

Večerní ticho se rozhostilo nad Novým hradem, vítr utichl, měsíc se vynořil z oblak, a hle - vysoko nahoře ze zřícenin, oblitých stříbrným svitem měsíčním, vychází bílá postava. To bloudí prokletá panna z Nového hradu, bloudí po hradě i po stříbrem měsíčních paprsků zalitých lukách kolem řeky Moravy - a čeká - čeká až přijde hodina jejího vysvobození...

Až jednou, bylo prý to ke konci třicetileté války, mladý bednář Petr z blízké dědiny zašel v opuštěná místa Nového hradu, aby si tu nařezal březového proutí. Byl tak zabrán do své práce, že ani nepozoroval, že se značně připozdívá a slunce se již sklání k západu. V údolí se počalo stmívat. Jen vrcholky stromů a hroty cimbuří rozmetaného hradu byly dosud ozlaceny slunečními paprsky.

Petr si tiše prozpěvoval, uřezal ještě několik prutů a skládal je k ostatním, když tu náhle uslyšel vedle sebe hluboký vzdech. Vzhlédl a k svému překvapení viděl vedle sebe stát bílou postavu, zahalenou v jemné mlhavé závoje. Velmi se ulekl, ale přece jen zůstal stát jako přimrazený a udiveně hleděl na tajemný zjev. Postava odhalila závoj a Petr uviděl krásnou dívčí tvář plnou smutku a zoufalého bolu. Dívka promluvila k němu tichým, ale líbezným hlasem, znějícím jako nejkrásnější hudba: „Vítám tě, Petře a doufám, že mně pomůžeš." Petr se podivil, že neznámá zná jeho jméno; vždyť ji jaktěživ neviděl. Dívka však jakoby nedbala jeho údivu a pokračovala: „Vím, žes překvapen mým zjevem, vím však též, žes přišel, abys mě vysvobodil. Čekám již dlouhá, dlouhá léta na tvůj příchod. Jsi sedmý z rodu onoho, jehož život jsem zmařila. Ach, já velká bídnice - spáchala jsem množství křivd, za něž již sta let pykám. Slyš, co ti chci vypravovat!" Bílý zjev hluboce povzdechl a začal mladému bdnáři líčit svůj celý život. Když bílá postava skončila svou zpověď a odmlčela se, Petr se osmělil a otázal se, jak by jí mohl pomoci. Dojat a pln útrpnosti hleděl na krásný spanilý zjev hradní paní.

„Je k tomu zapotřebí neohroženosti a statečnosti", pravila „vytrváš-li však v těžké zkoušce, budu vysvobozena. Nuže, hledej lískový proutek s vidlicí. Až bude měsíc v úplňku, přijdi sem o půlnoci. Přiletím sem v podobě ohnivé obludy za strašné bouře. Neboj se však. Neublížím ti, nic se ti nestane! Netvor bude držet ve své tlamě žhavé klíče. Ty musíš vzít na vidlici rohatiny - jsou to klíče k onomu strašnému žaláři, v němž zahynul ubohý panoš mou vinou. Učiň, co ti přikazuji, na nic se neohlížej, ať se děje cokoliv! Až budou klíče v tvých rukou, dovíš se, co máš dále dělat. Prosím tě pro Boha, pro vše, co je ti svaté a milé, splň mou vroucí prosbu! Slibuješ?"

Petr slíbil. Bílá paní se naň líbezně usmála, její smutné oči se na okamžik radostně rozzářily a pomalu od něho odcházela. Vznesla se nad řekou a vystupovala do výše ke zříceninám, kde se rozplynula v tmavém zdivu jako pára. Petr jen s úžasem za ní pohlížel.

Pamětliv svého slibu, hledal potřebný lískový proutek a také jej šťastně nalezl. Když pak byl měsíc v úplňku, odebral se pod hrad na ono místo, kde se setkal s bílou paní. Usedl do trávy na břehu řeky a čekal. Měsíc jasně svítil, na nebi nebylo ani obláčku, takže Petr viděl jasně celé okolí. Pozoroval, jak se stíny v lese měnily - bylo ticho - ani větřík se nehnul, jen řeka šuměla. Její šumění by bylo málem Petra ukolébalo v sen. Tu najednou se kolem setmělo, že nebylo vidět ani na krok. Ozvalo se strašlivé zahřmění, voda v řece syčela a kypěla, zpěněné vlny stříkaly vysoko až ke hradu a z vln se vynořil v rudé záři strašlivý netvor se žhavými klíči v tlamě. Obluda se blížila k Petrovi s příšerným vytím.

Tu ustrašený Petr ztratil odvahu, zapomněl na varovná slova bílé paní, aby se nebál a vytrval a dal se na zbabělý útěk. V témže okamžiku však zmizel netvor a na jeho místě stála zoufale plačící bílá paní. Její postava se však před ním zvolna rozplývala a její žalostný pláč odumíral a jakoby přecházel ozvěnou v tiché, táhlé vzdechy. Marně po ní Petr vztahoval ruce, marně volal. Žalostí bez sebe již se chtěl vrhnout do řeky, když ho zarazil náhlý strašný hukot. V pronikavé zvuky lesních rohů se mísil psí štěkot a na pokraji lesa se objevil zástup strašlivých lovců, v jejichž čele seděl na černém koni obrovský černě oděný lovec.

Znovu se dal Petr na útěk. Běžel domů sotva dechu popadaje a ani se neohlédl. Doma jej uložili do postele a tak ležel po mnoho neděl v horečkách, pronásledován strašnými vidinami. Když se konečně zotavil a povstal z lože, lidé jej vůbec nemohli poznat. Vlasy mu zbělely, smích zmizel navždy z jeho jindy tak veselé tváře. Stal se zamyšleným a málomluvným. Pozdě litoval své zbabělosti. Chodil neustále pod pustý hrad a toužil opět spatřit bílou paní. Marně však sedával v kamenných rozvalinách. Tak dlouho se soužil stálými výčitkami, až jednoho dne jej lidé nalezli pod hradem mrtvého.

Snad jeho smrtí došla bílá paní svého vykoupení, protože od té doby ji již nikdo z lidí na hradě nespatřil.

Nový hrad

Říjen 2022
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3
4 5 6 7
8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21
22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4
5 6

Odstávky elektřiny

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky

Přihlášení k odběru zpráv

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím e-mailů

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Teploměr

3.10.2022 19:11

Aktuální teplota:

9,6 °C

Vlhkost:

80,1 %

Rosný bod:

6,4 °C

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 75
TÝDEN: 75
CELKEM: 701405